Historie

Ano, to jsem já....

Můj život je hodně dlouhá písnička, která má mnoho slok a refrénů. Některé sloky a refrény se opakují, některé jsou úplně jiné a některé jsou smutné anebo veselé.

 

 

Já a muzika ?

Když mi bylo 6 let rozhodli mí rodiče, že bych mohl jít zkusit přijímačky do Zuš Říčany a zjistit tak, jestli jsem vůbec nadaný nebo jsem úplně blbej. Když jsem přišel na tzv. přijímačky, tak se mě ujal tehdejší ředitel Bohumil Průcha a musím říci, že v těch 6 letech jsem měl z něj dosti strach, ale zapřel jsem se a šel jsem rovnou na to. Začalo to tím, že zkoušel ze mě vyloudit tóny, které hrál na piano, ale marně, zpěvák ze mě nebude, pomyslel jsem si, ale hlavu vzhůru ještě je tu spousta nástrojů, u kterých bych mohl zůstat celý život...:-)) Přešli jsme tedy hbitě k rytmickému cvičení a tam jsem začal být ve své kůži......do té chvíle než jsem zjistil, že jsem fakt úplně blbej a nedokážu zaťukat ani dvě noty za sebou tak, jak mi bylo zadáno, no nic, tak tady pšenka nepokvete. Sám pan ředitel řekl mé matce´´paní Martínková, z toho kluka asi muzikant nebude, ale já mu dám šanci´´. No a tak jsem se stal sice neúspěšně, ale přece žákem Zuš Říčany.

 

Mé první tóny vznikaly právě u pana ředitele, a to na zobcovou flétnu. Tam jsem absolvoval cca 2 roky, neb si to už nepamatuji. Potom jsem přešel na klarinet u pana učitele Tomáše Remka a hurá do klasiky a přednesů atd. Musím říci, že trpělivost měl se mnou obrovskou.......

 

 

 

A to už jsem asi rok před ukončením klarinetu začal ten rytmus vyhledávat všude. Pořád jsem do něčeho mlátil a ťukal atd. a v 11 letech jsem se rozhodl opustit klarinet a přejít na již vysněný nástroj..... na bící !!!

 

A to tenkrát bylo štěstí, že už i na Zuš Říčany se bicí začaly vyučovat a tento obor byl tzv v plenkách a vyučoval a vyučuje ho stále Radek Břicháč.

 

 

No a tak jsem začal chodit na bicí. Samozřejmě, že s nadšením a elánem jako každý, který může dělat to, co ho baví. No, ale to netrvá věčně, protože jsou tu chvíle, kdy se člověku nechce hrát, nechce cvičit atd. Ale ono se to musí překonat, aby člověk mohl postupovat za tím svým snem, který si na začátku vyhlédl.

Ono to pro mě nebylo nijak jednoduché. Sice nejsem tak starý, ale moje doba byla jiná než je dnes, a proto jsem měl v mnoha směrech zavřenou cestu. Např.:nebyl jsem nikdy nijak movitý, abych si mohl koupit poslední model bící soupravy a jiné příslušnosti, tak že jsem hrál a cvičil doma na stole nebo židli nebo pohovce atd., nebyl jsem dítě, které má nějakého strýčka, tetičku, bratrance a já nevím koho ještě v rádiu nebo televizi nebo na jiném prominentním místě okolo hudby, prostě jsem měl smůlu.

Tak že jsem musel na brigádu, abych měl svůj první vlastní nástroj Amati.....kvalita hrozná, ale na nic jiného jsem tenkrát neměl...Další věc byla to, že v době, co jsem začínal, trh muziky byl relativně v pohodě a nebyl to takový nával jako dnes, ale já jsem byl malý a neskušený ucho a měl jsem prostě smůlu, protože jsem neměl nějakou tu tlačenku.

No a čas běžel dále a já jsem stále docházel do ZUŠ Říčany na bicí nástroje a pracoval jsem na tom, že jednoho dne se dostanu na Konzervatoř Jaroslava Ježka a splním zase kousek toho snu. A v roce 2002 se mi to podařilo a složil jsem úspěšně přijímací zkoušky, a to na první pokus :-).

Samozřejmě musím přiznat, že jednoduché to nebylo a průběh celého studování to také nebyl žádný med.

Je to prestižní škola s vysokými nároky na studenta, protože tam nenechaj studovat nikoho jen tak bez práce a talentu. Zní to sice jako samochvála, ale já to zvládl.

Poznal jsem tam mnoho lidí, skvělých muzikantů a skvělých přátel. Samozřejmě, že bych to bez svých profesorů nezvládl. Ti mají na mém úspěchu obrovský podíl, i když bez cvičení a učení to také nejde.

 

Měl jsem tu čest poznat člověka, který byl dobrý přítel a dobrý profesor. Byl to profesor Miroslav Kympl, ale osud tomu nepřál a bohužel odešel po třech letech naší spolupráce po boji z těžkou nemocí do toho hudebního nebíčka a nechal mě tu.

Bylo to pro mě dost těžké se s tím vyrovnat a dodnes jsem to ještě nedokázal, ale musel jsem jít dál a navázat tam, kde jsme skončili.

 

 

Tehdy jsem měl další velké štěstí a poznal jsem a začal pracovat s dalším skvělým člověkem a neméně skvělým muzikantem a profesorem.

Je to Jan Žižka, se kterým jsem to dotáhl až do konce a také díky němu jsem úspěšně ukončil toto studium a zakončil ho absolventskou zkouškou a získání diplomu a titulu. S tímto člověkem jsme dobří přátelé a kolegové zároveň a jsme v neustálém kontaktu.

 

 

 

 

Také jsem během studia musel absolvovat výuku na klavír, kde jsem měl tu čest poznat skvělou dámu s velkým D, neboť mě naučila nejen něco o muzice, ale i do života jsem dostal opravdu mnoho. Je to profesorka Olga Mandlová, se kterou jsme také dobří přátelé a jsme v kontaktu.

 

 

Jednou větou to byla obrovská zkušenost a životní škola.

 

 

Proč to tady vlastně říkám protože jsem chtěl říci, že to, co teď mám, jsem získal svou vytrvalostí, cvičením a vzdáváním se mnohých jiných důležitých věcí, samozřejmě i kus štěstí tady hraje roli..........Píšu tohle proto, že si to přečte nějaký bubeník začátečník nebo i jiný muzikant a dozví se tu něco co mu doma nikdo neřekne a na ulici to nenajde...........

Můj sen se mi skoro splnil, říkám skoro, protože to není ještě ono, ale makám a dělám maximum, abych jednoho dne mohl říci s klidnou hlavou, že jsem dokázal to, co jsem dokázat chtěl, a že jsem na sebe pyšný, a že jsem si splnil svůj dětský sen............


Aktuality

Nabízím servis pro bicí nástroje:

 

Kompletní demontáž, montáž, čištění, seřizování, ladění, vše podle přání zákazníka. Milí kolegové, neváhejte mě kontaktovat pro více informací. Všechny služby v co nejkratším možném čase. 

 

Užitečné odkazy

Copyright © Pavel Martínek 2009, Vytvořil: EKdesign.cz, Redakční systém Merlin CMS